Příprava vyučovacího prostoru
Ať už jde o třídu, učebnu nebo sbor, jedná se o vyučovací prostor. A ten by měl být připraven k výuce ještě předtím, než lid začnou přicházet. Jinak budou příchozí lidé vnímat tu nepřipravenost, chaos, a to pak může negativně zabarvit jejich celkový dojem z bohoslužby. Takže pokud si pronajímáme nějaký prostor, musíme si už tehdy zajistit dostatek času i na přípravu před bohoslužbou/lekcí. Jinak lidi budou vnímat ten chaos – hudební zkouška, nácvik a takové věci velmi rozptylují příchozí.
A pokud jde o hlasitost hudby, nesmíme to přehánět. Pro starší lidi, kteří navíc používají naslouchátko, to může být utrpení.
Motivace k učení
To je naše největší výzva. Pokud se lidi nechtějí učit, bude těžké je nějak rozpohybovat, ani skoro nemá smysl je vyučovat. Proto je tak důležité, aby byli studenti motivovaní. Máme dva druhy motivace, obecnou a specifickou.
Obecná motivace, to je, když má člověk obecnou touhu učit se nové věci. Liší se to od člověka k člověku. Například Louise se zajímá úplně o všechno. Jdou kolem katedrály a Louise si musí zjistit každý detail. Musí přece poznat o Kolínu všechno, co může, když tu bude jen ten měsíc! Naopak Melvin si říká, že to už přece viděli, o tom už přece všechno ví a chce jít dál. Lidé jsou různí, a stejně tak studenti. Někteří jsou dobří, někteří ne až tak. Učitel je musí respektovat a vážit si všech stejně. Nedávat vůbec najevo, že má nějaké oblíbence, protože ani Bůh nemá oblíbence. Jak může třeba učitel pomoct studentovi, který napsal svou seminárku velice špatně? A jak nebýt zaslepený dobrými výsledky skvělého studenta a neignorovat chyby, které ve své práci třeba má? Učitel musí rozpoznávat a zvládat své vlastní pocity a postoje ohledně svých studentů. Musí hodnotit studenty poctivě a férově.
Pak je tu specifická motivace. Ta je pro určité oblasti zájmu. Někdo má třeba zálibu v digitální oblasti. Starší lidi to ale třeba tak nezajímá. Někdo se zajímá o teologii, jiný o biologii… Je to motivace vedená touhou naučit se něco konkrétního, protože v tom má člověk konkrétní cíl. Např. „Budu studovat, abych se stal služebníkem."
Motivaci můžeme ještě rozdělit podle toho, odkud se bere. Buď pochází z vnějšku, anebo zevnitř člověka. Vnější motivace je odměna, kterou dostaneme za náš výkon. „Když si uklidíš, dostaneš čokošku." Je to odměna za dobré chování. Nebo: „Budu studovat, abych pak měl lepší výplatu."
Vnitřní motivace pochází zevnitř člověka. Např. „Studuji Matoušovo evangelium, protože je v něm něco, co mě úplně naplňuje!" Neděláme to, aby nám někdo pak dal odměnu. Máme totiž vnitřní odměnu. Úkolem učitele je proměna z vnější motivace do vnitřní motivace. Třeba vnější motivace o modlitbě nebude fungovat, dokud si člověk uvnitř neuvědomí, že je to skutečně potřeba.
Jak tedy motivovat?
Musí zde být vztah. Když není žádný vztah mezi učitelem a studentem, zkušený učitel se ho bude snažit vybudovat. Vybudovat nějaké spojení mezi sebou a studenty. Bude je chtít poznat, zjistit, jací jsou, jaké mají zájmy. Jak funguj? Jak jsou na tom akademicky? Jak jsou na tom duchovně? Z jakého prostředí pocházejí? Nejsou ve svých domovech zneužíváni? Když tu nebude žádné propojení, student nebude chápat, o čem učitel mluví. Také musí mít student pocit, že jsme v tom spolu, že se učíme spolu. Nejhorší v tomto ohledu je, když si učitel vytváří image učitele, který ví všechno (a naopak, že student neví nic). To je vztah podřízeného a nadřízeného. Z takového vztahu nevyplyne pozitivní motivace, ale negativní. Student bude mít pocit, že to nezvládne: „Mám před sebou strašně dlouho cestu… Já to nedám, já se to všechno nenaučím." Učitel se nemá tvářit, že ví všechno. Má zvát své studenty k společnému učení. Studenti pak mají pocit, že i ten učitel se má stále co učit, tak se i oni chtějí učit spolu s ním. Učení se začne odehrávat tehdy, když to studenti začnou aplikovat ve svých životech. Cítí studenti, že má o ně učitel zájem? Nebo si student říká: „Dejte mi jen nějaké informace."
Žádné komentáře:
Okomentovat